Veronika Zajícová se rve s osudem, životem a se soupeřkami
Veroniko, povězte nám něco o svém dětství a kde jste vyrůstala?
Do svých asi šesti let jsem vyrůstala v Karviné. Rodiče tam měli velký areál, bývalý kulturní dům, kde prodávali nábytek. Taky tam měli obrovskou diskotéku. Největší na Karvinsku. Pamatuji si, že když se budovala, tak jsem tam pomáhala. Najednou mi něco začalo čvachtat v krosce. A rodiče koukali a měla jsem krosku plnou krve. Propíchla jsem si tehdy nohu hřebíkem. Tak se mnou rychle jeli na pohotovost. Od té doby jsem jim na různých stavbách pomáhala ještě hodně krát, ale to už bez zranění. I když vlastně ne, jednou jsem spadla ze střechy, když jsme ji s taťkou opravovali. To ale bylo bez následků.
V šesti letech jsme se přestěhovali do Krnova, odkud pochází můj otec. A tam bydlíme dodnes. Máme velkou zahradu a sousty stromů. Maminka je po dětské mozkové obrně a nemůže moc chodit. Taťka jí chtěl vysadit u domu les a tak jej máme. Taky máme beránky, poníky, čtyři pejsky a spoustu jiných drobných zvířátek.
Když mi bylo asi 9 let, začala jsem chovat křepelky. Koupili jsme líhničku, vajíčka a vypěstovala jsem si z vajíček asi stovku křepelek. Potom jsme jedli jen křepelčí vajíčka. Nosila jsem je i učitelkám do školy. Takže jsem se hodně starala o tyhle zvířátka. Taky jsem chodila tanečního kroužku.
Někdy kolem 12 let jsem chodila do kroužku, kde jsme se starali o koně a učili se na nich jezdit. Zároveň jsem začala chodit do boxu. To bylo hodně náročné. To jsem šla do boxu a potom jsem v rámci kondičky běžela 7km do sousední vesnice, do Brantic kydat hnůj koňům. Maso to bylo v zimě. Časem jsem to vzdala a nechala jsem si už jenom box.
Jinak jsem moc ráda "lítala" s kamarádama. Například jsme našli u jednoho statku kůži z jelena i s hlavou a tak jsme pak pátrali, kdo to tam dal.
Jaké máte vzdělání, kde pracujete a kde žijete?
Teď chodím na střední automobilní průmyslovku v Krnově. Obor autotronik. Původně jsem dělala cestovku, ale to bylo moc náročné, tak proto jsem přešla na tu automobilku.
Denně trénuju hodně hodin, do toho jezdím po soutěžích. Je to náročné a budu ráda, až to budu mít za sebou. Školu dělám proto, že chci mít maturitu. Jinak ji ale asi potřebovat nebudu. Auta, myslím, opravovat nebudu. Letos jsem toho hodně zameškala, takže mám co dohánět. Účast v MISS, do toho různé soutěže.
V poslední době jsem více v zahraničí než doma. Dlouho jsem byla v Izraeli, na Slovensku, Irsku. Taky jsem byla zápasit v Chorvatsku, Srbsku, Litvě, Lotyšsku, Polsku, Francii.
Kdy jste se rozhodla věnovat tak náročnému sportu, popište nám oč přesně jde?
Původně jsem boxovala. Pak jsem si ale zkusila MMA a hned mě to chytlo. Je to zajímavější než box. Tím, že je to mix bojových umění, je každý zápas s velkým otazníkem. Může probíhat na zemi, ve stoje. Může být spousta různých ukončení. Člověk musí přemýšlet několik tahů dopředu. Podobně jako v šachách. Protože když v průběhu zápasu zvolíte špatnou pozici, tak se Vám to může za tři, čtyři tahy vymstít.
Hodně se mi líbí, že zápasy většinou bývají ukončené přímo v ringu. Že o vítězství nerozhodují rozhodčí. Že soupeře buď uškrtíte, upáčíte, ubijete.
Ve zkratce, jak říkám výše, je to mix bojových umění. Můžete se různými technikami pokoušet soupeře ukončit. A buď se Vám to podaří a vítězíte, nebo o tom rozhodují podle získaných bodů rozhodčí.
Proč Vás takový tvrdý sport zaujal?
Mám ten sport ráda. Teď jsem třeba viděla, že existuje sport, kde holka skáče s plyšovým koníkem mezi nohama přes překážky a simuluje jakoby jízdu na koni. To bych fakt nemohla dělat. Ani například ping-pong apod. To je nuda.
MMA mi připadne, že není ani tak sport, jako spíše životní postoj. Jsem zvyklá se rvát a jít si za svým, rvu se s osudem, s životem, se soupeřkami.
Jste úspěšná. Kterých cen si vážíte nejvíce?
Určitě každá výhra je pro mě cennou. A nejsou to jen ty hodně známé, jako mistrovství Evropy apod. Hodně mi udělalo radost, když jsem například přemohla svou rivalku z boxu z Polska Alexas. Nebo z Česka také z boxu Klaudii.
To byly jen nejmenší oblastní soutěže, ale mi to udělalo velkou radost. Pak jsem vyhrála několikrát mistrovství republiky a umístila jsem se i na evropské a mezinárodní úrovni. No a z MMA samozřejmě mistrovství Evropy. Hlavně taky proto, že to bylo asi 10 měsíců po tom, kdy měl přejelo auto.
Úplně poslední, co mi udělalo radost, tak to byl paradoxně výsledek "bez vítěze". V Clash of the Stars s Dostálovou. Ona, mistryně světa, držitelka černých pásků z BJJ a Jiu Jitsu. Měla na přípravu několik měsíců. Já jen necelé tři týdny. Ten zápas byl celý nešťastný, protože organizátor i rozhodčí "zmršili" pravidla.
Soupeřka nastupovala s tím, že mě vyškolí. A nakonec to dopadlo tak, že ona se válela po zemi. A kdyby nás nechali zápas dokončit, tak bych ji ukončila. Sice jsem zápas nevyhrála, ale všichni viděli, že jsem lepší a já mám radost, že jsem si dokázala, že na ni mám. Protože ona mi hodně "pila krev".
Ironií osudu je, že nejhorší úraz jste neměla při sportu, ale při chůzi ve městě? Co se stalo?
Když jsem šla z tréninku v Ostravě u Futura přes přechod, tak mě přejelo auto. Přiřítilo se v rychlosti asi kolem 70km v hodině. Řidič ještě těsně před přechodem přejížděl z pruhu do pruhu přes plnou čáru, takže se fakt nedalo reagovat. Pak jsem se poprvé probrala na silnici.
Doteď vidím ta světla, jak se na mě řítí.
Chtěl jsem vstát, ale nešlo to. Nemohla jsem ovládat tělo. Ještě ke mně přišel ten řidič a ptal se mě, jestli jsem v pohodě. Zase jsem usnula. Potom jsem se vzbudila v nemocnici. Zrovna se mi chystali stříhat nové rifle. To mě opravdu rozčílilo, ale, bohužel, jsem kalhoty neubránila.
A přece jste se nevzdala a pokračovala dále?
Ano. Doktoři mi hned říkali, ať jsem ráda, že jsem přežila. Že to na sportování moc nevidí. Že ale možná budu chodit. Možná, protože noha byla v té době ochrnutá. Taky jsem měla límec, protože jsem měla naprasklý obratel. A prasklou lebku a krvácení do mozku.
Potom v nemocnici to postupovalo hodinu po hodině, den po dni. Zjišťovalo se, jestli budu moci chodit. Když jsem pohnula prstem u nohy, tak jsme byli šťastni. Potom více.
Po pár dnech přišla komplikace, kdy noha začala natékat a odumírat.
Doktoři říkali, že se noha jakoby vaří díky reakci, která tam byla. Takže mi ji museli rozříznout od kolene až ke kotníku a nechat takhle otevřenou. Bylo to hrozné. Za prvé jsem před sebou měla otevřenou nohu, rozřezanou až na kost. Strašně to bolelo. Tekla z toho krev, hnis, protože se to nemohlo zavázat. Bohužel mi částečně nervy v noze odumřely. Částečně se časem obnovily, ale nikdy prý už to nebude úplně v pořádku.
Nemám v části nohy cit a neovládám ji tak jako ostatní zdraví lidé.
Když si mě taťka přivezl domů, tak na vozíku. Po čase jsem potom začala chodit o berlích. Už i s berlemi jsem chodila do posilovny, kde jsem cvičila co šlo. Chtěla jsem chodit i na tréninky, ale trenéři říkali, že mám čas. Tak jsem chodila do tělocvičny alespoň tajně trénovat "na pytel". Po pár měsících už můj tlak nevydrželi a dovolili mi chodit na tréninky.
Byla jsem šťastná, když mi dovolili jet na mistrovství Evropy v MMA. A když jsem tam vyhrála, tak to pro mě bylo něco, co není jen o sportu, o vítězství ve sportu, v MMA. Bylo to pro mě ukončení toho nešťastného období po úrazu. Vyhrála jsem ne nad soupeřkou, ale nad nehodou, nad osudem, nad zraněními, nad bolestí. Jako bych tím dala osudu KO.
Co na to říká rodina?
Rodina mi pomáhá a stojí při mně. Hlavně taťka. Ten mě vozí i po soutěžích. Maminka zase hodně jezdí s mým bratříčkem Petříkem. On dělá zápas. Je mu 9 let a je v tom moc šikovný a baví ho to.
Rodiče o mě mají velký strach. Proto mě kdysi přihlásili do boxu. Abych se prý uměla bránit. Teď se to trochu překlopilo a já tím žiju. I tak jsou ale určitě rádi. Hlavně taky proto, že mi právě ten sport pomohl porvat se s nehodou, která se mi stala. Bez něj bych už tady možná nebyla. Lékaři říkali, že ten úraz byl hodně vážný, a že díky sportu jsem odolná a vydržela jsem to. Taky sport mi pomohl zpátky na nohy. Takže rodiče jsou rádi za to co dělám a podporují mě. Jsem za to moc vděčná.
Jaké máte plány do budoucna?
Časem bych se ráda probojovala do UFC a získala tam třeba i pás. K tomu mě ale čeká ještě dlouhá cesta. Ještě toho musím hodně vyhrát a asi i prohrát, než se k tomu probojuju.
Ráda bych se také více věnovala modelingu. Mám teď nějaké nabídky. Hodně se objevily, když jsem byla v MISS. To by mě i bavilo. Je fajn to občas změnit a dělat i něco jiného, než se jenom "mlátit".
Taky jsem byla letos několikrát na natáčení nějakých soutěží a reality show a to mě bavilo. Takže mám i v tomhle ohledu nějaké plány. Navíc spolupracuji s marketingovým specialistou Honzou Vavřičkou a pomáhám firmám s propagací produktů jako influencerka. Na Instagramu mám přes 100.000 followerů, kterým sdílím své zkušenosti z tréninků, zápasů a různé zážitky ze života.
Bude končit rok, dáváte si nějaká předsevzetí?
Mám zkušenost, že to moc nefunguje. Takže si předsevzetí dávám, ale moc si od toho neslibuju. Pravidelně si říkám, že budu jíst zdravěji, lépe, méně atd. a stejně to nevydržím. Určitě bych chtěla vyhrát co nejvíce zápasů a hlavně ať se nezraním.
Sport který dělám je tak trochu na hraně a zranění hrozí vždycky. Nesmím na to ale myslet, musím hodně trénovat, aby když jdu do klece, tak aby domlácená byla soupeřka a ne já. Což se zatím většinou naštěstí daří.
Moc děkujeme za rozhovor
Martina Sihelská a Honza Vavřička
Foto: Veronika Zajícová, archiv
Oficiální web Veroniky Zajícové:
https://www.veronikazajicova.com/
Instagram: